Radost parkovat

Zastavil jsem své auto v ulici s vznešeným názvem. Winstona Churchilla. Je to jednosměrka, je u pošty a jsou v ní samé honosné vily.

A jsou v ní také parkovací automaty, které často někdo trápí. Vystoupil jsem z auta a šel jsem vhodit peníze do automatu a hodlal čekat, až vypadne lísteček, který umístím na palubní desku tak, aby ho pan policista nebo paní policistka dobře viděli. V peněžence bylo 50 korun. Vhodil jsem tedy padesátikorunu a čekal na obligátní zvuk jehličkové tiskárničky. Ale ono nic.

Pohlédnu vzhůru do oblak a vidím ceduli. Na ní číslo parkovacího automatu a telefonní číslo na poruchy automatů. Vytáčím číslo, vyzvání to a na druhém konci se ozve:

"Haló".
Zdravím tedy: "Dobrý den."
"Co potřebujete?"
Odpovídám: "Parkovací automat mi snědl 50 korun a nevytiskl lístek".
"Tak pane. Nahlašte mi číslo automatu",
říkám tedy "patnáct",
"ano zapisuji si, my to teda zítra předáme".

Zíta? Přemýšlím. Jo, už to mám. "Ano, dobře. Ale co těch padesát korun? Ty mi nevrátíte?".
"Takže pane. Podívejte se", říká mi pán. "Já jsem firma, která zapisuje poruchy automatů. Já neřeším, kolik jste tam hodil a jestli vám to něco vrátilo. Já mám před sebou papír, na tom papíře je tabulka a já do ní zapíšu, že automat patnáct má poruchu. Pak ten papír předám Městskejm službám a ty až pojedou kolem, tak to opraví".

Mlčím, nevím. Najednou se ozve:
"Jste tam ještě?", odpovídám, že ano, ale že nevím, co říct.
"Takže pokud chcete vrátit těch 50 korun, tak si pište telefonní číslo. 777 178 800. Opakuju to ještě jednou 777 178 800, pan Stýblo. Tomu zavolejte a s ním se dohodnete, jak si to předáte. Já jsem jen firma, která zapisuje poruchy, jasný?".
Jo, jasný, to je přeci naprosto normální. Chlápek je firma a zapisuje poruchy parkovacích automatů v krajskym městě. V pohodě.
Volám panu Stýblovi.
"Dobrý den, tady Nosek, parkovací automat mi sežral padesát korun a já bych je asi chtěl zpátky. Pan firma na zapisování poruch mi říkal, že vám mám zavolat."
Pan Stýblo odpovídá: "No jo pane, ale jsou čtyři, já už jsem na cestě domů, takže já vám zítra zavolám na tohle číslo, z kterýho mi voláte, a dohodneme se, kde vám ty peníze předám. Kterej to je automat?"
Odpovídám, že číslo patnáct a že tedy chápu a budu čekat na telefonát.

Jdu pro balík na poštu.

Druhý den v 10:05 mi zvoní telefon.
"Dobrý den, tady Stýblo. Mám pro vás to pade, jste to vy?", odpovídám, že jo.
"Kde jste?"
Říkám, že u Hraničáře.
"Tak přijďte do Městskejch lázní v půl", odpovídám, že teda jo, že přijdu.
Přicházím do Městských lázní a ve dveřích mě skoro srazí chlap v montérkách.
"Ste to vy?" Odpovídám, že asi teda jo.
"Vy jste chtěl to pade?" Říkám, že jo, že mu ukážu fotku, aby mi věřil, že to jsem já. Fotka ho nezajímá. "Kterej to byl automat?". Říkám, že patnáctej, v Churchillce.
"Tak tady je to pade. To víte, ty nepřizpůsobivý občané nám do těch automatů pořád rvou klacíky a pak si tim vytahujou ty peníze a my s tim pak máme spoustu práce, naschle".
Pán mizí v útrobách lázní a já si říkám, že kdyby byly ty automaty na platební kartu, tak bych se asi neměl možnost seznámit s pánem, kterej je firmou na zapisování poruch parkovacích automatů.  A ani bych se nesešel s panem Stýblem, kterej má spousty práce, protože nepřizpůsobiví občani dávají klacíky do parkovacích automatů.

No a já? Já mám spoustu času, že jo.
Takže tak.